Deník nesmrtelné

14. května 2017 v 19:43
"To si jako myslíš, že mi to vadí?" uchechtl se. I když byl ke mně otočený zády, přesně jsem věděla jak se tváří. Promnula jsem v ruce skleničku, v které bylo to nejlepší whisky s ledem. Dala jsem si nohu přes nohu a tiše vzdychla. "Ale vůbec si to nemyslím. Znám tě. Ale… mohl si to udělat trochu jinak. Proto ta otázka." Narovnala jsem se a s chutí si lokla zlatavé tekutiny. "Asi máš pravdu." Povzdychl si. "Ale… nevadí mi, jak jsem to provedl." Natočil ke mně tvář. "Vím, že ti to nevadí. Jinak by si to ani nedělal. Jen mi to přišlo… no, násilnické." Zamumlala jsem, sklopila jsem pohled ke své sklence a prsty si promnula kořen nosu. "Ty máš co říkat." Zasmál se. "Ty, která si to užívá víc než kdokoliv koho znám nebo jsem znal." Opřel se zády o stěnu a napil se stejného pití, co jsem měla nalité já. "To máš sice pravdu, ale nečekala jsem to od tebe. Štítil ses toho vždycky. Překvapilo mě to. Toť vše." Pozvedl koutky úst.
 

Layout - Spring mood

2. dubna 2016 v 21:32
Tak trochu mě popadla ta správná jarní nálada.
A chtěla jsem něco jemného, taky
aby nás z toho neboleli oči. :D

Chci tvou krev, má milá.

27. března 2016 v 17:46
Překvapená a přitom vyděšená stála přitisknutá k tabuli. Dívala se na svojí třídu, na spolužáky. Nikdy nic takového neviděla. Nejvíc jí ale zarazil ten člověk stojící uprostřed, ten, kterého tak moc milovala, ten kterému dala celé své srdce, ten kterému bezmezně věřila. A teď se dívala na něho, jak stojí uprostřed její třídy, ne, jejich třídy, celý od krve a na rtech mu pohrával psychopatický úsměv. Zírali si z očí do očí, musela uznat, že se bála. Hodně se bála.
 


Chtěla jsem, aby si byla mou... III

26. března 2016 v 17:53
POHLED KEIKO
Sakra, jak jí to jenom říct? Co udělá, až jí to řeknu? Jak se zachová? Bude mě pořád stejně milovat? Nesnáším se. Začnu vzpomínat, jak se mi začalo všechno bořit před očima.

FLASHBACK
"Víme to." ozve se klidně mamka a smutně se na mě dívá.
"Co-co víte?" zeptám se nervózně a nenápadně se ošiju. Tuším, že to bude něco, co si mi nebude zrovna líbit. I tak stojím na místě a čekám, co mi řekne. "Ty a Sumiko. Vím, že spolu… no…prostě… ech…uhm…no spíte." Špitne celá červená ve tváři a hlavu otočí na stranu. "Já, nechtěla jsem vás špehovat, ale něco jsem si doma zapomněla a pak slyšela… přišla jsem k tobě do pokoje. Měla si pootevřený dveře a…" zmlkla. Pochopila jsem, tiše jsem si povzdychla.

Chtěla jsem, aby si byla mou... II

26. března 2016 v 17:47
POHLED SUMIKO
Po škole jsme šli ihned ke mně. Keiko zatím zavolala domů, že přijde domů později. Takže jsme si mohli udělat čas jen sami na sebe. Ani už nevím jak dlouho to je, kdy jsem s Keiko byla takhle sama. Povídaly jsme si o klucích, nových obchodech a restauracích snad celé hodiny. Smály jsme se. Po hodné chvíli jsem se zvedla s tím, že půjdu udělat čaj. Když jsem přišla, seděla na posteli a četla si nějakou mangu z mé knihovničky. Položila jsem čaj na stolek uprostřed pokoje a chtěla jsem si sednout vedle ní. No nebyla bych to já, kdyby se mi něco nepřihodilo. Zakopla jsem o své vlastní nohy a řítila se přímo na Keiko. Spadla jsem na ní a křečovitě zavřela oči, neodvažovala jsem se je otevřít. Bála jsem se.

Chtěla jsem, aby si byla mou... I

26. března 2016 v 17:40
POHLED SUMIKO
"Eeh, vážně?" zašeptala jsem si pro sebe, můj úsměv zamrzl a já se jen šokovaně i překvapeně dívala před sebe. Na osobu, která pro mě byla důležitá. Až moc důležitá. Nahodila jsem svůj "poker face" a prošla kolem nich, bez toho abych se na ně podívala. Protože kdybych jen zavadila pohledem o jednoho z nich, bolelo by to. Nemohla jsem si pomoct. Před nedávnem jsem si uvědomila, že mě přitahují i holky a ona, byla zrovna ta, do které jsem se zabouchla. Byla opravdu krásná. Měla dlouhé vlasy kaštanové barvy, nádherné modré oči, které rámovali černé dlouhé a husté řasy a plné růžové rty. Byla asi stejně vysoká jako já, menší poprsí a dlouhé štíhle nohy.

Layout - Drops of rain

2. února 2016 v 21:11
Pěkný ne? :)
Strašně se těším na jaro.
Takové to upršené.
Ale kdykoliv po dešti zase vysvitne sluníčko
a ta nádherná duha.
Taky se těšíte ne? :3

Jaká jsem podle ostatních?..

2. února 2016 v 14:41
Počasí. Je tak nevyzpytatelné. Člověk si jde takhle po ulici, nad hlavou mu mezi korunami stromu proletuji sluneční paprsky, avšak v mžiku je nebe zahalené hustou smetanou z okolních mraku, které začínají černat jako by se najednou tisíce dělníku rozhodlo ze zrovna v tuhle chvíli začnou těžit uhlí. Vítr chladne a začíná mávat korunami stromu a koneckonců i vámi samotnými.

Temnota v srdci 2/?

12. listopadu 2015 v 22:19
Nebyla jsem vždycky taková. Byla jsem laskavá, dobrá duše, která ráda pomáhala. Myslela jsem si, že když nepomůžu tak skončím špatně. Už na základce jsem si toho mohla všimnout. Ta nadřazenost, využívání mé maličkosti, mé dobroty. Předstírala jsem, že to vlastně nevidím. Že necítím tu tupou bolest. Odmítala jsem lidi, kteří nepatřili k té "partě". Ty lidi, kteří si zasloužili můj pohled, můj úsměv, mojí laskavost. Ale já je tiše odmítala. Byla jsem hloupá. Oni trpěli, báli se a… byli sami. Ta parta… pomlouvala je, a já nic neřekla, neobhájila jsem je. Oni si to nezasloužili, nic přeci neudělali, neudělali nic jim. Tak proč je sakra pomlouvali? Proč je prostě nenechali být? Proč jsou lidi tak krutí? Tolik otázek, které mě stále napadají, když vidím lidi kolem sebe, jak se chovají k druhým.

Temnota v srdci 1/?

4. listopadu 2015 v 18:04
Povzdychnu si. Jsem tu první. Jako bych to nečekala. Prostě mě honí do školy, aby to stihla, a pak jsem tu dřív, dřív než kdokoliv. To by nebyla moje sestra. Znovu si povzdychnu a vejdu do prostor mé nové školy. Hledám svou třídu, když si všimnu papíru, který je nalepený na zdi, tak aby šel i hned vidět, samozřejmě, že já si ho nevšimla a prvně prohledala školu, než jsem se vrátila, přečetla si, že moje třída je v prvním patře s číslem 208. Schody. Nic pro mě. Doploužím se tam a unaveně vejdu do vylidněné místnosti. Nečekala jsem to. Sarkasmus se probouzí, i když je něco málo po sedmé hodině. Většinou v tu hodinu ještě spím a zdají se mi samé zvrhlé sny. Zavrtím hlavou, abych vypudila tyhle myšlenky. Posadím se do třetí lavice u okna.

Kam dál