Bolest a strach

17. října 2015 v 14:45
Byla jsem vystrašená. Srdce mi bylo o sto šest. Nevěděla jsem, kde to jsem, jak jsem se sem dostala a proč. Všechno na čem jsem tvrdě dřela, všechno co jsem považovala za důležité a pro mě cenné bylo najednou pryč. Jako kdybych vzala všechnu tu práci a hodila jí do koše. Myslela jsem, že se mi to nemůže stát. Přece jen jsem byla skromná, laskavá a pomáhala. Tak proč?! Sakra! Ulevím si potichu.


Seděla jsem připoutaná k nějaké divné židli, kterou jsem vídala ve filmech. Taková ta židle, ze které jde udělat lehátko. Okovy, které měly uvnitř ještě kožené polstrování, mě tlačily do zápěstí a do kotníků. Škubala jsem sebou ve snaze, že se z těch okovů nějakým zázrakem dostanu. Nic. Nešlo to. Prostě se to jen víc a víc zařezávalo do kůže. Bolelo to. A tak jsem přestala. Když jsem se jakž tak uklidnila, prohlídla jsem si místnost. Byla odporná ale účelová. Naproti mé "židli" byly dveře, napravo od nich stál malý stůl s několika papíry a otočným křeslem. Kousek od stolu byl výklenek, kde byla vsazena obrovská prosklená skříň. Všimla jsem si, že tam byly různé látky, které asi podle mě, byly určeny k mučení svých zajatců. Možná na experimenty. Nevím a vlastně to ani vědět nechci. Nalevo ode dveří už byly pouze nějaké malé skřínky se dvířkami nebo šuplíky. Jakmile jsem se otočila směrem ke své levé ruce, zatočila se mi hlava a málem jsem omdlela. Byl tam vozík, na kterém leželo spoustu nářadí, které používali doktoři při operaci. Všechny moje myšlenky ale vyrušilo táhlé zavrzání dveří. Jakmile se plně otevřely, spatřila jsem muže oděného v bílém plášti. Měl asi kolem 190 cm, byl celkem mohutný a vypadal, jako kdyby si mě chtěl dát na svačinu. Polkla jsem. Přešel ke mně z levé strany a z vozíku vedle mě, vybral injekci a lahvičku s nějakou divnou fialovou kapalinou. Dezinfikoval mi vnitřní část paže v místech loktu a píchl mi tam naplněnou injekci. Moje tělo ochablo a najednou jsem nedokázala pohnout žádnou částí svého těla. Ale cítila jsem každý dotek jeho rukou. Sundal ze mě nemocniční košilku, které jsem si nevšimla, že jí mám na sobě. A najednou jsem byla nahá. Začal mě osahávat, prsa, břicho, rozkrok. Hnusilo se mi to. Sundal mi okovy z nohou a roztáhl mi je. Stoupl si mezi ně, nahnul se k mému obličeji a mlsně se olízl. Chtěla jsem mu plivnout do tváře ale moje tělo a ani tvář mě neposlouchala. Jenom jsem pravidelně a zhluboka dýchala. Políbil mě. Tvrdě, chtěl, abych věděla, že teď jsem jeho. Chytl mi jedno z prs a začal ho mačkat nebo spíš drtit. Rty se přesunul od mých rtů po krku, klíční kosti až k mému druhému prsu, kde ho začal ožužlávat a sát. Ne jemně, ale tvrdě, bolelo to a já nemohla ani vykřiknout. Ruku, kterou měl na mém prsu, přesunul k mému rozkroku, kde mi ihned strčil dva prsty, netrvalo dlouho a ucítila jsem tři prsty. Pak se narovnal. Prsty z mého lůna vytáhl a olízl je. Znovu si mlsně jazykem přejel po rtech a usmál se. Odepl si knoflík a zip u svých kalhot a já jenom překvapeně zírala. Tohle se do mě nevleze. Ani náhodou! Mírně se o mě otřel. Tohle bude bolet. Hodně bolet. Začal do mě pomalu a mučivě vnikat. Až tam byl celý až po kořen. V duchu jsem křičela, nadávala ale hlavně, chtěla jsem, aby přestal. Nepřestal. Tvrdě přirážel, aniž by hleděl na to, že mě to bolí. A takhle to pokračovalo dobrý měsíc, možná i dýl. Byl to sadista se vším všudy. Používal na mě různé bičíky, důtky i rákosky. Byla jsem tak zmožená, unavená a hladová, že jsem neměla přehled o tom, kdy je noc nebo den, natož jaký je pak den. Po nějakých pár dnech mi i přestal dávat tu hnusnou kapalinu do žil. Proč? Chtěl vyzkoušet jiné polohy a to by mu nešlo, kdybych byla jako panenka. A taky chtěl, abych se bránila, abych křičela. A já křičela. Když jsem náhodou nechtěla dělat něco podle něho, zmlátil mě tak, že jsem měla rozervanou kůži, ze které tekla krev. Trvalo to tak strašně dlouho, že jsem už jen prosila boha, aby mě radši zabil.

Ale jeden den byl od těch ostatních přece jen odlišný. Seděla jsem ve své "cele" na posteli s nohami přitisknutými k bradě a plakala. Když najednou jsem slyšela obrovskou ránu a pak šílený hluk. Zvedla jsem se a šouravým krokem jsem došla ke dveřím. Natiskla jsem na ně ucho a poslouchala. Jenže pro moji smůlu jsem všem těm hlasům nerozuměla. A tak jsem si stoupla vedle dveří ke stěně a pomalu po ní sjela na zem do sedu. Trvalo to nějakou dobu, než jsem slyšela, jak se ty hlasy přibližují. Chtěla jsem křičet, že jsem tady, zamknutá v hnusné páchnoucí místnosti. Ale z mého hrdla nevyšla ani hláska. Bolelo se nadechnout natož mluvit a tak jsem čekala. Brzy někdo vyrazil moje dveře z pantu a rozhlížel se. Byla jsem už v mírném bezvědomí, ale vnímala jsem, jak mě ten někdo vzal opatrně do náruče a někam spěchal. A pak, sladké bezvědomí.

Když jsem se probudila, ležela jsem v nemocnici. Věděla jsem to. Ten pach dezinfekce bych poznala kdekoliv. Pomalu jsem otevřela oči a porozhlídla se. Klasický nemocniční pokoj. Dvě postele, kde se užívala pouze jedna a to ta moje. Dva noční stolky a dveře. Za chvilku na to se ty dveře otevřely a v nich stála mladá sestřička, jakmile se všimla, že jsem vzhůru jen se usmála, znovu zavřela a odešla. Netrvalo dlouho a znovu se tam objevila nejen ona ale i nějaká starší doktorka.
"Už jste vzhůru. To jsem ráda." Mile se usmála. "Podívám se vám jenom na vaše rány, dobře?" zeptala se a já tiše přikývla. Odhrnula mi pokrývku a po té i košilku a začla mi kontrolovat břicho. Jakmile skončila, znovu mě zakryla a znovu se usmála.
"Všechno je v pořádku. Jen váš stav, dělá mi starosti. Vlastně vám chci ještě něco říci. Vaše pohlavní orgány, díky kterým byste mohla mít děti…" zarděla se a mírně se zavrtěla, ale pokračovala "vám byly bohužel odebrané, byly vážně poškozené a nešli nijak zachránit." Bylo jí to líto a všimla jsem, že by mi spíš chtěla říct spíš dobré zprávy než ty špatné.
"T-to je d-dobré. Ne-nevadí mi to." Zachraptěla jsem. Bylo těžké vyloudit ze sebe tolik slov. Sestřička aniž by se zeptala, mi s úsměvem podala sklenici vody. Dala jsem jí celou na ex a s prosebným výrazem jsem jí poprosila ještě o jednu. Dveře se po krátkém zaklepání znovu otevřely a v nich stál muž oblečený v policejním oděvu. Po všech se podíval a pohledem zůstal stát na mém obličeji. Nervózně a vystrašeně jsem se zavrtěla na posteli, pohled jsem ale z něho nesundala.
"Takže jste vzhůru." Jeho hluboký a přesto něčím kouzelný hlas se rozezněl po celém pokoji.
"A-ano." Potichu jsem zamumlala. A čekala, co bude dál.
"Bál jsem se o vás, když jsem vás viděl v tom pokoji, bylo to strašné. Měla jste všude podlitiny a několik ran, které nepěkně hnisaly. Myslel jsem si, že to do nemocnice nestihneme." Přešel k mé posteli a sedl si na židli. "A ten chlap už teď sedí ve vězení s nejvyšší ostrahou. Jen tam na doživotí." Během jeho monologu se sestřička a doktorka vypařily a tak jsme tu teď byly sami.
"Zjistily jsme, že jste nebyla jediná, koho unesl a znásilňoval. Bylo tam minimálně ještě 7 těl žen, různého věku. Některé zemřeli hladem a některé zabil. Měla jste štěstí, že jste to přežila." Mírně se usmál a sjel mě pohledem.
Já bych tomu štěstí zrovna neříkala. Jediné myšlenky, které jsem měla, byly, abych mohla už konečně v klidu zemřít. Pomyslela jsem si, protože můj hlas se dával stále do pořádku. Dívala jsem se na něho pohledem, který jasně naznačoval, že být živá po tom co jsem zažila, není štěstí, ale smůla. Zvedl se.
"Omlouvám se, že jsme nedokázali přijít dřív." Provinile dodal a otočil se na patě. Těsně u dveří se ještě na mě letmo otočil a pak odešel.
Byla jsem v nemocnici asi už týden. Byla jsem nevyspaná a unavená. Kdykoliv jsem zavřela oči, sem uviděla JEHO obličej s tím jeho hnusným a křivým úsměvem. Psychicky jsem byla na dně a možná ještě hluboko pod ním.

DEN NA TO
Do pokoje přišla sestřička, aby mohla pacientce převázat rány. Ale místo toho aby se tak stalo, zakřičela a upustila tác, kde měla své věci na převázání ran. Na posteli totiž ležela dívka, které nemohlo být víc jak 20 let. Měla zakrvácenou celou postel a v místech kde by mělo být srdce, měla zapíchnutý jednoduchý příborový nůž. Na malém nočním stolku byl vzkaz.
"Omlouvám se, ale nemohla jsem to vydržet. Kdykoliv jsem zavřela oči, byl tam ON a dělal mi znovu ty hrozné věci. Takže se omlouvám hlavně svému zachránci, že nasadil život pro někoho, kdo si život vzal."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama