Možná...

17. října 2015 v 13:37
Myslela jsem si, že budu pro ostatní jedinečná, výjimečná. Víte, taková, o které se rádi bavíte, se kterou se rádi bavíte. Myslela jsem si, že taková jsem.

Byla jsem arogantní, egoistická, když jsem si to myslela. Musím se smát své vlastní naivitě. Vážně. Nikdy jsem pro nikoho taková nebyla. Nebyla jsem "nenahraditelná", ani pro jednu osobu co jsem v životě poznala.
Možná to ale bylo hlavně kvůli mně. Já je znala. Vyprávěli mi různé životní příhody a já naslouchala. Mohla jsem pozorovat, jak se chovají a spojit si to s tím co mi o sobě řekli. Mohla jsem to dělat, a věřte, že já to dělala. Ale já jsem na oplátku vlastně o sobě nikdy nic pořádného neřekla. Bála jsem se. Vyprávěla jsem příhody z dětství, které mi mamka občas říkala, protože jsem ty příběhy milovala. Byly o mě. Ale já se změnila. Nebyla jsem už malá roztomilá brunetka s velkými oříškovými oči. Ne, moje dětská povaha se změnila, i když… i když byla stále naivní. Čekala jsem u lidí vřelost a pochopení. To bylo naivní. Toho jsem se nikdy nedočkala, spíš to bylo vrazím-ti-kudlu-do-zad-a-nestěžuj-si. Lidi se nechovali tak jak jsem přepokládala.
Byly horší, mnohem horší. A já si to uvědomila až na základní škole. Byla to tak až osmá, devátá třída. Mojí spolužáci, spíš, většina třídy, do které jsem patřila, byla taková partia, která byla hodně škodolibá a zlá. Pomlouvali. A já se nedokázala přemluvit, abych toho jediného kluka ochránila před jejími kecy. Nešlo to. A znovu, bála jsem se. Strach, který mě dokázal ochromit, zůstává. Vždycky jsem toho litovala. Doufala jsem, že mi odpustí. Vždy jsem přemýšlela nad tím, co si o mně asi myslí. Byla jsem odporná. Myslím ale, že ještě pořád jsem. Chci, aby mi odpustil, chci, aby nemyslel na to, co bylo a jací jsme byly. Chci, aby si svou přítomnost a budoucnost přetvořil tak, jak bude on sám chtít. Aby si to udělal tak, aby tam měl lidi, které tam chce mít a na ostatní se vykašlal. Chci to pro jeho dobro.

A pak, střední. Znovu jsem se utvrdila v tom, že nejsem jedinečná. Nebyla jsem. Nikdy nebudu. Protože tam už někdo takový byl. Jen co vešla, strhla na sebe pozornost všech. Všichni mohli jen tiše obdivovat její krásu a půvab. Dokonce i já to dělala. Pak jsem jí poznala. Zdálo se mi, jakoby jsme byly spřízněné duše. Tolik společného, vkus ať to bylo na cokoliv, shodli jsme se. Jenže se po nějaké době "něco" stalo. Nevím co a jak. Ale přestali jsme spolu komunikovat. Snažili jsme se na sebe nepodívat. Ona byla s jinýma a já sama. I když se to spravilo a znovu se bavíme, je to divné. Přijde, že všechna snaha šla hlavně ode mě. Já ji vždy psala první, protože jsme spolu nemohli být normálně. Bydlí ode mě daleko. A tak jsme si psali. Možná je to jen pocit, že jsem všechno začínala já. Konverzaci, spravování našeho vztahu. Možná jen pocit. Nechci jí to obíjet o hlavu. Nechci být dotěrná a nechci, aby byla zklamaná. Možná mi jen přijde, že ona je jedinečná pro mě, ale já pro ni ne. Možná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 social-scared social-scared | Web | 22. října 2015 v 21:12 | Reagovat

Teď budu znít asi dost divně , ale pro mně jsi jedinečná , už jen tím jak a o čem píšeš , jsi mi něčím blízká, víš , možná si připadáš jako jedna z řady, ale podle toho jak tě vnímám vystupuješ daleko dopředu :)

2 Paulina Paulina | 23. října 2015 v 14:51 | Reagovat

To...páni. Vůbec nevím, jak reagovat. To je poprvé co mi někdo tak strašně hezky zalichotil. :3 Takže děkuji moc, potěšilo mě to. :)
Pravda, připadám si dost, spíš daleko za ostatníma než před nima. Taková nepotřebná. Ale miluji psaní a vždy se z toho snažím vypsat. :) Vážně ještě jednou děkuji. :3

3 social-scared social-scared | Web | 24. října 2015 v 16:12 | Reagovat

vůbec nemáš za co, byla to taková spontální potřeba ti to říct, protože se mi moc často nestává že přes psaní na mně někdo takhle zapůsobí, určitě pokračuj, protože hltám každé tvé slovo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama