Nenáviď mě, když to chceš...

23. října 2015 v 15:47

Chtěla jsem, aby si byla mnou, aby si aspoň na chvíli věděla, jaké to je být mnou. Chtěla jsem, aby si pochopila. Pochopila mě, mojí osobnost, můj charakter, mé touhy, přání a sny. Chtěla jsem, aby si mě milovala tak, jako jsem milovala já tebe. Chtěla jsem ti dát možnost poznat mě samotnou, mojí podstatu, to co mě tvoří.

Ale taky jsem chtěla, aby si pochopila, jak těžké to vlastně je. Jak těžké je, snášet tvojí ignoranci a lhostejnost. Jak těžké je, cítit se jako nepotřebná věc. Jak moc je vlastně těžké být mnou a předstírat optimistickou a veselou holku, které vypadá, že nemá a ani jí netrápí žádné problémy. Chtěla jsem, ale nejde to. Víš… záviděla jsem ti. Tvé sny, ta cílevědomost, ta odhodlanost jít si za tím co chceš a nehledět na ostatní. Tak moc jsem ti záviděla a proto, chtěla jsem ti všechno tohle sobecky vzít, ukrást. Byla si to, co já jsem nikdy nemohla být. A možná proto jsem ti chtěla ublížit, aby si pochopila, ne pocítila tu zákeřnou ostrou bolest. Ne fyzickou, ale psychickou. A proto se zeptám. Byla jsem sobecká, protože jsem chtěla, aby si pocítila tu stejnou ne-li větší bolest co jsem zažila já? Protože jsem chtěla, aby si trpěla? Aby si litovala? TAK BYLA JSEM SOBECKÁ? Samozřejmě, že ano. Byla jsem a budu i nadále.
Ale víš, co mě vážně štve? Že tobě je to vlastně jedno. Máš své kamarády, kterým můžeš věřit a spolehnout se na ně. Milují tě, znají tě a chtějí být s tebou, být ti stále po boku. Štve mě to, protože já nikoho takového nemám. Ty si pro ně jako bohyně, někdo naprosto neodolatelný, výjimečný. A já? Já jsem prostě jen ubohá, taková nula. Nejsem výjimečná, nejsem "někdo", nejsem jako ty. Musím si vystačit sama se sebou, s mou samotou. Jsem jako démon, kterého všichni nenávidí. Posmívají se mu, zneužívají ho, lžou mu, nechtějí ho mezi sebe. Přetvařují se a za rohem ho pomlouvají. Ano, tohle jsem. Jsem jako démon. Proto jsem ti záviděla, žárlila na tebe. Mohla si mi i stokrát říct "Mám tě ráda." stejně jsem ti to nikdy nevěřila. A že si pro mě plakala? Větší ubohost sis vymyslet nemohla? Vážně sis myslela, že bych ti to uvěřila? Prosím…vím, snažila ses mě uchlácholit jen prázdnými slovy, no nepomohlo to, ani jsem ti to neuvěřila. Proto jsme tak rozdílné. Ty, oblíbenkyně, která se chová jinak, než jak se oblíká. A já? Jen zoufalec, snažící se najít aspoň malou pozornost. Vím, je to ubohé. Nechat do sebe kopat a přitom se stále usmívat. Ale to jsem já. Nepláču nad nikým, protože nikomu nevěřím. Jenže moje obrana, moje bariéry, jsou proti tobě naprosto slabé, jakoby tam ani nebyly. A ty toho využíváš. Zraňuješ mě stále dokola, víc a víc. A stále ti to nestačí. "Vyber si někoho jiného, prosím." Šeptá má mysl, chci ti to říct, ale mé ústa se neotvírají, můj hlas selhává. Mé srdce ale zase křičí "CHCI TVOU POZORNOST! VŠIMNI SI MĚ!" a proto tě nesnáším. I když to bolí, usměju se a řeknu "To je v pořádku. Je mi fajn." A ty se taky jenom usměješ a dál už to neřešíš. Jakoby to vlastně neexistovalo, ta bolest, to zoufalství, ty to nevidíš. Vidíš jen ten falešný úsměv, nepodíváš se mi pořádně do očí, protože kdyby si to udělala, věř mi, že by si to viděla. Ta laskavost, která se pomalu přeměňuje na sobeckost. Zoufalství se mění na odvahu. A mé starostlivé já, se změnilo na lhostejné. Proto už nikdy nechci zpět své staré já, kterému bylo stále ubližováno. Obrnila jsem se. I když tě nenávidím, tak tě stále hluboce miluji. A proto mě to štve. Ale víš, díky tobě jsem si něco uvědomila a pochopila. Můj úkol ve světě, mojí misi, kterou musím splnit. A za to ti děkuji.

Čekala jsem, že mi napíše, že se bude zajímat. Ale, nestalo se. Uběhlo několik dní, a ona stále nenapsala a já stále tak doufala. Jsem naivní. Proboha, vždyť vím, že nemám kamarádky, že nikoho stejně nezajímám, ale stále doufám, že ona, že bude jiná, že se bude lišit. Ale neliší se. Je stejná a možná ještě horší, ale stále tiše doufám. Co to se mnou je? Proč se tak trápím kvůli někomu, kdo o mě nejeví zájem? Proč? Protože jsem hloupé naivní děvče, které se stále snaží najít v lidech jen to nejlepší. A to je blbost. Nikdo není doopravdy hodný. I v tom nejhodnějším člověku se najdou pochybnosti, jako u mě. Sranda, nemyslíte? Já si to myslím. Jsem hodná a přitom neuvěřitelně ironická. A vlastně mám dost vlastností, které se navzájem vylučují. A to sranda je. Vážně. Je vážně hodně lidí, které nenávidím a málo těch, které miluji. No neumřela bych pro nikoho. Na to se až moc miluji. Jsem sobecká a lhostejná k potřebám ostatních. Nezajímá mě to. Je mi to jedno.
Bylo to jako na houpačce. Znáte to ne? Jednou jste nahoře a cítíte se skvěle, máte pocit, že zvládnete vše, o co budete požádání. A pak jste najednou dole. Jako byste byly na dně moře a chtěli se nejrychleji dostat zpátky nahoru. Pocit beznaděje a prázdnoty vás pohlcuje, ale vy s tím bojujete. Snažíte se odrazit od toho dna, ale vaše nohy se místo toho víc zabořují do toho dusivého bláta. Takhle jsem se cítila, když mě znovu zradili. Pro mě byla sranda být nahoře, protože jsem většinu života prožila na dně. Nebyl nikdo, kdo by přišel a zeptal se jak mi je. Proč? Protože je to nezajímalo. Byla to sranda. Pro mě to sranda byla. Brát tohle jako zábavu je trochu… uhm ubohé. Řekli byste. Ale já jsem hodně sarkastická a ironická. A musíte uznat, tohle je dost ironické, brát to jako zábavu. Ale je to vtipné, protože… sakra… protože pořád čekám, že bude jiná a že napíše.
Jednou mi napsala "I still love you and I never stop." Znamená to "Pořád tě miluji a nikdy nepřestanu.". Po tomhle výroku jsem se cítila šťastná, byla to ta chvilka, kdy jsem byla nahoře. Ale, nikdy nahoře nezůstanete moc dlouho. Aspoň teda, já ne. Přijde mi, že si nezasloužím být šťastná. Mít štěstí a být šťastná… ona je toho důkazem. A já… pravý a dokonalý opak. Smůla nalepená už nejen na patách a neštěstí, které stále prožívám. Sranda je v tom, že je mi to vlastně jedno. I když píšu tohle, mám na tváři úsměv. Jak jsem řekla, jsem ironická bytost.

Šťastná a mít tolik štěstí jako ty, pískala bych si. Jsi jedna z mnoha, která mě opustila. Věř, že nejsi ani první a ani poslední. Tuším, že bych mohla plakat nad tím, jak moc ubohá vlastně jsem. Ale nejsi to ty, která mi to ukazuje. Je to obloha a vesmír, který mí říká, ukazuje, jak moc vlastně ubohá jsem. A ne jenom já, ale celé lidstvo je svým způsobem nenaplňující.
A ty? Doufám, že si šťastná, a že vše zvládneš tak, jak chceš. A já se budu snažit být lepší nebo aspoň být taková, jaká doopravdy být chci. I já tě miluji, ale taky tě strašně nesnáším. Omlouvám se za vše, co jsem udělala nebo naopak neudělala. S touhle poslední větou ti dávám své poslední "SBOHEM.".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama