Temnota v srdci 2/?

12. listopadu 2015 v 22:19
Nebyla jsem vždycky taková. Byla jsem laskavá, dobrá duše, která ráda pomáhala. Myslela jsem si, že když nepomůžu tak skončím špatně. Už na základce jsem si toho mohla všimnout. Ta nadřazenost, využívání mé maličkosti, mé dobroty. Předstírala jsem, že to vlastně nevidím. Že necítím tu tupou bolest. Odmítala jsem lidi, kteří nepatřili k té "partě". Ty lidi, kteří si zasloužili můj pohled, můj úsměv, mojí laskavost. Ale já je tiše odmítala. Byla jsem hloupá. Oni trpěli, báli se a… byli sami. Ta parta… pomlouvala je, a já nic neřekla, neobhájila jsem je. Oni si to nezasloužili, nic přeci neudělali, neudělali nic jim. Tak proč je sakra pomlouvali? Proč je prostě nenechali být? Proč jsou lidi tak krutí? Tolik otázek, které mě stále napadají, když vidím lidi kolem sebe, jak se chovají k druhým.

A když jsem šla na střední, řekla jsem si, že už taková nebudu. Nevěřila jsem lidem kolem sebe, nedělala jsem ze sebe hodnou a i tak, jakoby to poznali. Ta laskavost uvnitř mě asi vyzařuje silným oslňujícím světlem. Jinak si to nedokážu vysvětlit. To bylo ještě v prváku, ale pak… Znovu jsem zažila tu otupující bolest, která mě tahala do hlubin pekelných. Ne, ona mě tam už vlastně stáhla. Nikdy jsem se toho nebála. Neměla jsem důvod. Vlastně, otevřela jsem se té temnotě, té prázdnotě. Kdokoliv by mi teď zasadil ránu, bolestivou ránu do zad, vím, že by mě to nebolelo. Bylo to o dva roky později. ONA ve mně probudila to, co jsem se tak urputně snažila zakopat hluboko v mé mysli. Zamilovala jsem si jí. Byla všechno, co jsem kdy chtěla být. Krásná, tvrdohlavá, chytrá, občas ukecaná a strašně roztomilá. Měla v sobě něco, co mě okouzlilo. I když se občas nechovala nejlépe, já jí stejně zbožňovala. A pak se stalo něco, to něco co ve mě zbudilo tu starou známou tupou bolest. Jenže tahle nebyla nostalgická, Tahle bolest byla příšerná. Nedala se vydržet. Mohla jsem křičet, prosit i modlit se, ale z mých úst nevyšel ani hlásek. Bylo to, jakoby mě připravila o schopnost komunikovat. A já trpěla, tak moc, že moje srdce pukalo, pak se roztříštilo a už se nedalo dát dohromady. To, byla ta situace, kdy si mě temnota vzala zpátky do svých spárů. Kdykoliv jsem se podívala na její tvář, který pokrýval ten její krásný úsměv, žárlila jsem. Jak já nesnášela ty dvě blbé blondýnky, které si říkali kamarádky. Dělali si fotky, smáli se spolu a tiše pomlouvali. Já do toho nepatřila, byla jsem sama. Ale pak tu byly dvě dívky, co seděli přede mnou. S nimi jsem mluvila. Ale nebylo to nějaké super kamarádství. Tohle bylo obyčejné. A mně to vyhovovalo. Protože jsem věděla co očekávat. Mohla jsem čekat zradu, pomluvy i tiché nenávistné pohledy. Byla jsem s tím smířená.
A i když si se mnou ona povídala, bylo to, jakoby mluvila s někým za mnou. Ne, se mnou nikdy nemluvila. Aspoň ne v tu dobu. Trvalo to dlouho a já se snažila vytěsnit vše, co i úzce souviselo s ní. Možná proto si nepamatuji, jak jsme se spolu začali bavit, o čem jsme se kdy bavily a co vše se vlastně stalo. Nepamatuji si skoro žádný zážitek s ní.

Bolí to, protože vím, že jsme něco zažily, a i když se s ní teď po dalším roce znovu bavím, bojím se jí říct, že si vlastně nic nepamatuji. Je to kdybyste měli amnézii, ale jen na určitou osobu. Jenže tahle amnézie, poznala jsem jí, věděla jsem, jak se jmenuje a jak vypadá, ale nic víc. Jakoby to byla jen známá. Nikdo důležitý. Jenže ten pocit, kdykoliv jsem s ní, mi říká, že to není jen známá, že ona je pro mě důležitá. Proč? Zeptám se, ale žádná odpověď se nedostaví. Proto to pouto, které jsem s ní kdysi očividně měla, si chci znovu vypěstovat. I když stále nic necítím, i když vím, že jestli mě zradí, tak mě to nebude bolet. Chci to zkusit. Chci zkusit to, čemu si říká pravé přátelství.

←Předchozí díl --------- Další díl→
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama