Chci tvou krev, má milá.

27. března 2016 v 17:46
Překvapená a přitom vyděšená stála přitisknutá k tabuli. Dívala se na svojí třídu, na spolužáky. Nikdy nic takového neviděla. Nejvíc jí ale zarazil ten člověk stojící uprostřed, ten, kterého tak moc milovala, ten kterému dala celé své srdce, ten kterému bezmezně věřila. A teď se dívala na něho, jak stojí uprostřed její třídy, ne, jejich třídy, celý od krve a na rtech mu pohrával psychopatický úsměv. Zírali si z očí do očí, musela uznat, že se bála. Hodně se bála.


"Pro-proč si je za-zabil?" vykoktala vyděšeně dívka a přitom se snažila nedívat se na těla jejich zkrvácených spolužáků. Uchechtl se a úsměvem se o krok přiblížil.
"Nudil jsem se. A taky… neměl jsem je rád. Ale musím ti říct… bavil jsem se, tak jako nikdy v životě." Proboha, on se bavil, když je zabíjel? Pomyslí si zhrozeně dívka.
"Ba-bavil? Vždyť si je zabil!" dívka postupně zvyšovala hlas, jak byla rozhořčená jeho chováním. "Zmasakroval! Vždyť u nich nezůstalo nic na místě! A ty mi řekneš, že ses bavil? Jak ses u toho mohl dop*dele bavit?" křičela dívka, už i zapomněla na to, že se ho bála. Chtěla odpovědi. A chtěla je hned.
"Ale no ták, lásko. Vždyť není to krása?" otočil se párkrát kolem své osy s rozpaženýma rukama, aby ukázal celé své dílo. "Bavilo mě to. To jak křičeli, jak se snažily utéct, prosily o odpuštění. Prosili mě na kolenou, ať je nechám jít." Pokračoval a smál se svým psychopatickým smíchem. Znovu se na dívku zasněně zadíval a přešel několik kroků, aby jí mohl být blíž. Nožem, kterým měl stále u sebe, jí udělal malou ranku na tváři. Po té jí ranku olízl a na jeho tváři se objevil zvláštní úšklebek.
"Víš, lásko, že máš naprosto tu nejchutnější krev, kterou jsem kdy měl?" Nemohla se pohnout, promluvit, už znovu zacítila ten záchvěv strachu.

FLASHBACK
Seděla už v prázdné třídě a čekala na svého milého. Dívala se z okna a musela usmát. Bylo jaro. Všude rozkvetlé sakury a vítr jemně pocuchával růžové květy, které se snášely a odlétaly do dáli. Najednou ucítila, jak jí někdo dal dlaně na oči. Znovu se usmála a dlaně ze své tváře dala dolů. Otočila a na tváři se jí znovu objevil úsměv.
"Čekala jsem." Zašeptala s láskou, přitáhla si svého milého a políbila jej.
"Nenechal bych tě tady samotnou. Nikdy bych tě nenechal samotnou." Řekl to tak krásně, že se dívce v očích objevily slzy. On se jen usmál, pohladil jí po tváři a při tom jí je setřel.
"Miluji tě." Ozve se potichu dívenka. "Já tebe přece taky lásko."

Ze vzpomínek jí vytrhla ruka, která se jí obmotala kolem utlého pasu. Přitiskl se k ní a intenzivně se jí díval do očí. "Myslela jsem, že si jiný. Že si hodný, starostlivý…" naštvaně jí chytl za bradu a tak jí donutil, aby zmlkla a zvedla hlavu. "Nejsem takový!" Zařval. "Víš jak těžký je předstírat, že si někdo jiný?! Nevíš! Nesnášel jsem to!" řval a přitom těžce dýchal. "Ale teď už nemusím, protože TY si moje poslední. Moje poslední květina, která musí zemřít." Dodal to tak klidně, že nešlo poznat, že před chvíli křičel. Přešel jí po zádech mráz. Ten strach, co zacítila jí ochromil. Držíc jí za bradu se k ní přiblížil a vášnivě až skoro násilně jí políbil.
"Mi-lu-ji-tě." Vyhláskuje, pohled mu padne na jeho ruku v jejím těle a znovu se usměje. Podívá se na ní, ohne se k jejímu uchu a tiše zašeptá "Chci tvou krev, má milá." A s tím jí vytrhne srdce z těla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama