Chtěla jsem, aby si byla mou... III

26. března 2016 v 17:53
POHLED KEIKO
Sakra, jak jí to jenom říct? Co udělá, až jí to řeknu? Jak se zachová? Bude mě pořád stejně milovat? Nesnáším se. Začnu vzpomínat, jak se mi začalo všechno bořit před očima.

FLASHBACK
"Víme to." ozve se klidně mamka a smutně se na mě dívá.
"Co-co víte?" zeptám se nervózně a nenápadně se ošiju. Tuším, že to bude něco, co si mi nebude zrovna líbit. I tak stojím na místě a čekám, co mi řekne. "Ty a Sumiko. Vím, že spolu… no…prostě… ech…uhm…no spíte." Špitne celá červená ve tváři a hlavu otočí na stranu. "Já, nechtěla jsem vás špehovat, ale něco jsem si doma zapomněla a pak slyšela… přišla jsem k tobě do pokoje. Měla si pootevřený dveře a…" zmlkla. Pochopila jsem, tiše jsem si povzdychla.

"Já, zamilovala jsem se. Možná mi to nebudeš věřit, ale opravdu jí miluji." Zašeptám bolestně, chce se mi plakat, ale udržím to. Otec se na mě celou dobu zklamaně dívá, vím to. Cítím jeho bolestný a zklamaný pohled.
"Keiko, vím, že tě to bude bolet, ale stěhujeme se." Ozve se poprvé za celou dobu chladně otec. Postaví se, hodí na mě ještě jeden pohled a odejde z místnosti.
"Jak jako, že se stěhujeme?" zakřičím za ním, nohy se mi podlomí a já padám na zem do kleku. Rozbrečím se. "Keiko-chan." Zamumlá potichu mamka a klekne si vedle mě.
"Nikam nejdu! Nebudu se stěhovat, dokud mi neřeknete pořádný důvod!" hystericky křičím a polykám přitom svoje slzy. "Tatínkovi nabídli skvěle placenou práci, ale je daleko odtud, takže proto se budeme stěhovat." Zašeptá máma, pohladí mě po vlasech a zvedne se.
"Běž do pokoje Keiko-chan, do týdne ať máš vše sbalené." Řekne už jenom a pak odchází z místnosti.

Sedím v parku na houpačce, kde jsme si zvykly se Sumi-chan hrát a později i povídat. Jsou to už tři dny od té doby, co jsem se to dozvěděla. A už zítra odjíždíme. Bojím se její reakce.
"Tak tu si!" Ten hlas. Otočím se a vidím udýchanou fialovlásku, jak se drží za kolena a snaží se vydýchat. Pousměji se, nikdy nebyla sportovní typ.
"Všude jsem tě hledala!" Vyčte mi, narovná se a sedne si na druhou houpačku vedle mě.
"Stalo se něco? Zdá se mi, jako by ses mi vyhýbala. Něco tě trápí, a tím pádem to trápí i mě. Tak co se děje?" Usměje se na mě svým obvyklým krásným zářivým úsměvem, čeká. Taky se usměji. "Ne, nic se nestalo. Jen jsem teď nebyla ve své kůži a nechtěla jsem ti nějak ublížit, nechtěně samozřejmě." Zasměje se a rozhoupe se. Začne mi o něčem povídat, ale nějak jí nevnímám, přemýšlím, kdy a jak jí to řeknu. Odjíždím až v deset hodin. To stihnu! Pomyslím si a sama pro sebe se usměji. Podívám se na Sumi-chan a na mé tváři se objeví úsměv, který věnuji vždy jenom jí. Postavím se a s tím úsměvem se na ni zálibně dívám. Seskočí z houpačky a přejde ke mně. Pohladí mě po tváři, ruka jí sjede až do mých vlasů, přitáhne si mě a vášnivě políbí. "Miluji tě." Zašeptá mi do rtů a znovu spojí své rty s těmi mými. Když se od sebe odtrhneme, chytne mě za ruku a proplete se mnou prsty. Cítím se, jakoby jsme pro sebe byly stvořené. Nechci jí opustit. Nechci jí vidět plakat a prosit, ať zůstanu. Vím, že by byla zlomená, přeci jen, mě miluje tak strašně dlouho. Procházíme se a mezi sebou máme to klidné a zamilované ticho. Užívám si to. Přejdeme přechod a zastavíme se u zábradlí, od kterého máme nádherný výhled na moře a zrovna zapadající slunce.
"Miluji tě. I život bych za tebe dala." Zašeptám jí do ouška a jemně jí ho skousnu. Zavrní, chytne si mě kolem pasu, opře si mě o už zmíněné zábradlí a hravě, přitom ale vášnivě mě políbí. "Já tebe přeci taky." Usměje se a znovu políbí. Otevřu na chvíli oči a všimnu, jak se na nás řítí nekontrolovatelně větší dodávka. I hned se odtrhnu od Sumiko a přitom jí od sebe plnou silou odstrčím.

POHLED SUMIKO
Líbáme se. Tak vášnivě a hravě. Rukou jí šmátrám po těle a občas se potutelně usměji. Najednou se ode mě prudce odtrne a odstrčí mě od sebe tak silně, že dopadnu pár metrů od ní na zadek. Uslyším srdceryvný výkřik, otevřu oči a vidím její krásnou tvář potříštěnou krví. Ztuhnu a z očí se mi vyvalí hned několik slaných kapek. "KEIKO!" zakřičím hystericky, i hned se zvednu, přibíhám k ní. "Keiko, no ták. Ty musíš žít!" chytnu si jí do náruče a dám jí bokem a dál od auta. Sednu si s ní na zem a položím si jí na nohy. Objímám jí a pláču. "Sumi…" ozve se strašně potichu, zvedne ruku a přiloží mi jí na tvář. "Nemluv. Vysiluje tě to." Zašeptám, chytnu si její dlaň, kterou má na mé tváři, opřu se o ní a zavřu oči. "Sumi, já chtěla jsem ti ně-něco ří-říct." Zakašle, až jí z úst steče pramínek té karmínové krve. Zničeně se na ní dívám, chci jí znovu říct, ať nemluví, ale ona mě pohledem zastaví. "Vla-vlastně jsem se měla zí-zítra stě-stě…" nadechne a znovu se prudce rozkašle, když se uklidní, pokračuje "stěhovat. Chtěla, chtěla jsem ti to ří-říct. A-ale, stra-strašně jsem se bá-bála." Zamumlá a já musím natahovat uši, abych slyšela, co vlastně říkám. Stěhovat? To-to přeci… Proto se chovala poslední dny tak divně. "To je v pořádku. Doprovodila bych tě." Usměji se, dívám se, jak pomalu umírá a já s tím nemůžu nic udělat. Sjedu její jindy krásné tělo, které teď bylo na různých místech rozdrcené a krvavé. Pod námi už byla rudá kaluž. Věděla jsem, že už to dlouhou nevydrží. "To-to jsem ráda. Já, měla bych prosbu." Ztěžka ze sebe vydá. "Cokoliv, řekni si a já to udělám!" se slzami, které mi kanou na její jemně snědou pokožku jí přikyvuji. "Po-polib mě." Udělám tak. Skloním se k jejím růžovým, teď už suchým a zakrváceným rtům a políbím jí tak, jako ještě nikdy v životě. Poddá se, líbáme se dlouze a něžně a přitom tak vášnivě. Ucítím, jak její dlaň, kterou měla celou dobu v mých vlasech se najednou uvolňuje a padá, až dopadne na tvrdou zem. Opustím její rty a jediné co si všimnu, že už naposled vydechla s úsměvem na rtech.

O PÁR DNÍ POZDĚJI
"Sumiko, nejsi už nějak moc dlouho v té koupelně?" ozve se ženský hlas domem. Jde nahoru po schodech a už na chodbě u dveří si všimne červené tekutiny. "Proboha!" zakřičí žena, v tom přiběhne muž, všimne si toho co žena. Prudce vytrhne dveře z pantů a vletí dovnitř. Vevnitř se mu naskytl pohled, který by radši nikdy neviděl. Mladá dívka ve vaně plné rudé vody s proříznutým zápěstím, které jemně vyčuhovalo z vany. Z dlaně vykukovali ostré hrany papíru. Muž jej vzal a otevřel.
"Milá maminko a tatínku,
Vždy jsem vás milovala. I mou velkou sestru a malého brášku. Nikdy jsem si nemyslela, že bych tohle mohla udělat. Jenže, někoho jsem milovala víc a bez ní, je můj život prázdný. Nedokázala jsem na ní přestat myslet. Pokaždé, když jsem zavřela oči, jsem viděla její rozdrcené, zakrvácené tělo. Nemohu bez ní žít. Nechci bez ní žít. Omlouvám se. Miluji vás.
P.S.: Budu na vás dávat pozor ze shora. Vaše milovaná dcera Sumiko."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama